i guess it's funnier from where you're standing

9. února 2016 v 14:40 | m
i'll be your clown behind the glass
go 'head and laugh cause it's funny
i would too if i saw me

 

nettle time

8. listopadu 2015 v 2:15 | m
pocity v hlavě jsou jako děti - za volant je posadit nemůžeš, ale do kufru je taky nedáš.
ovlivňujou všechno a lidem je z toho úzko, protože už dětma nejsou, ale asi jsme kdysi dávno všichni dětma byli a jsme nešťastný z toho, že už jima nejsme, protože bublifuk je pro ně to, co pro nás.. jak ta věta končí?

ano, většinu času tady svádím nihilní bitvy sama se sebou. taky mi pod ruku někdy až příliš geniálně, což mě děsí, vleze nějakej track a text je třeba právě o tom, jak něco leze přímo do rukou a něco vůbec ne, takže to vlastně na světlo patří a měl by se sdílet. přidávám divný fotky, na kterých nevypadám hezky, protože nemám fešný obličej ani katalogovej tvar postavy, brýle co miluju mi dělají debilní hlavu, a tak dál. ale je zvláštní, že poprvé v životě je mi to jedno až dneska, resp. teďka, resp. odteď. za tenhle rok jsou to spíš jenom zasraný fotky z nemocnice, do který mě prostě jednou přivezli, ale z ní vezli pod tenkym prostěradlem a bez vakuovky už někoho úplně jinýho. nezažívám zajímavý věci kromě jednorázový volkswagen akce, občasný kocoviny a sporadickejch výletů do přírody, protože proč bych dělala něco tak primitivního, jako dělat si radost třeba tím, že bych šla do divadla, kam mě můj kluk nebere, protože žádnýho nemám.

v jedný vteřině jsem bojovník, v druhý chci bejt navždy schovaná pod peřinou a už zpod ní nikdy nevylézt, ve třetí mám starost o všechny a všechno. ale v tý úplně poslední vteřině myslím na svý já, co se tam uvnitř tak moc trápí, že už ani nic neříká.. dost dlouhou dobu. kdy to začalo bejt tak nesnesitelný? každý ráno do práce, ale ještě předtim do chladný listopadový koupelny, ve který když nemáš zrcadlo, jsi automaticky šťastnější hned zkraje dne o minimálně padesát procent; bohužel ho mám.

třeba jo, může se stát, že i v pětadvaceti máte největší radost z první kopečkový zmrzliny roku, ale úsměv přejde, když se přijde na to, že to bylo někdy v září nebo co. může se taky dost dobře stát, že máte dost radost z tak pitomýho filmu jako je asterix a obelix, po letech i asterix a obelix dvojka, jenže úsměv zmrzne, když se přijde na to, že doporučovat ho ostatním je nesmysl, protože to vůbec, ale vůbec nikoho nezajímá.

a kolotoč - co se spíš motá v dost čtvercovym zahradním labyrintu, protože ten je v každym druhym díle simpsnů, v harrym potterovi, v hororu, pohádce, scifi i ve zprávách - to když se tam někdo ztratí a nikoho z tn.cz nenapadne jít se tam podívat, ale určitě je napadne o tom hodinu mluvit a pouštět dramatický výstupy - ten patří na pouť a ne do mýho života, sakra! každej přece ví, že se mi z řetízáku točí hlava!

má to bejt pohoda, nemáme mít hlad, chovat se k sobě slušně a především si pomáhat na základě nejzákladnějšího instiktu, co kdy visel ve vzduchu už dávno před uprchlíkama a nezdravýma uzeninama. jenže není.

the way in which i fell into

20. ledna 2014 v 23:37 | m
do tramvaje pět běhavejch kroků, z tramvaje o pár víc chodících a trochu kouře a proti dešti pomalu jít a bílá čepice mě mine.
potkávací devadesátdvojku u dveří jako risk vyměňit za bezpečí konce cigarety a přesně o deset vteřin poté zašlápnout. světlo zhasnulo, k výtahu skoro poslepu a bílá čepice mi drží dveře, aby se nezavřel? dobrý večer a vypnout si telefonní hudbu v ten samej moment, co míjíme první patro. gentleladystylem pouštím bílou čepici ve čtvrtym vstříc pondělní posteli, do který patří a spíš než ona se usmějou oči? dobrou noc, dokonce i na shledanou :) ?
.. ve znění pozdějších předpisů o správnym načasování a fér důkazech, že se dějou.
 


první bulvární bažetér

14. listopadu 2013 v 13:16 | m
jak jsem potkala za dvacetkorunkekilu pařížskou celozrnnou zapečenku s legendárním ajstý #to_chceš
.. a hádej schválně, kdo zahrnul do lunchtime prakticky to samý? :) #stay_bažetér

na automatiku nevěřte.

12. listopadu 2013 v 22:04 | m
kurzor mi tu bliká do ksichtu a říká jako joo, děfko, co se divíš, přesně podle objednávky.
kurzor mi vyblikává do mozku díry velký jako oceány, kde se nedá hnout, kam jít, jenom dolů.

černou nulu dávám uvnitř za jedničku. morgan se tam děje na baru se zvířetem a pak to končí me2 a desítkovou pusou, kterou nepřebije za živý myšky nic. a přesně v tu chvíli, kdy jsme ho vypili, jsme měli vědět, jak to skončí. že to skončí, že z ahojkodvojko budou tak nanejvejš hraví kamarádi .. (i'd rather be lonely than be on your side).

černej puntík dávám tý myškaholce-pacientce. tý s tim pankem depresákovin level osm a půl a níž, která se nechala vyloženym smutkem vyložit do kompletní plejády sraček na sebe vzájemně pasujících, nabalujících a opakovatelně neopakovala to, co jí bylo vřele doporučováno. recidivo vypadni!

černý vykřičník před i za a hlavně pro myškupětletago, ze všech vnitřků jsem měla tenhle nejradši. držet se za jízdy, za zuby, za nehty, kterou už si nikdy nezopakuju a žádný dveře druhých pokusů se otevírat nebudou a žádnejma druhejma oknama se nebude lézt dovnitř. that's the way it is.

šílený, že takovýhle pekelný sračky se vrací ve smyčkách jako bumerangy, který když odhazuješ, jsou ukrytý v prázdných pravdomluvných sklenicích, který když necháš při odchodu na stole tak předpokládáš nějak jako úplně automaticky, že zmizí. že je někdo umyje, dá do poličky a další den se do nich budou lejt zas jiný sračky jinejch pekel jinejch lidí.

na automatiku nevěřte.


and even if it hurts
leave the rest unspoken

jsou dány dvě kružnice, z nichž jedné.. kouká z kapsy bagr

12. srpna 2013 v 1:39 | m
lidi, co byli cizí, chvilku cizí nebyly a už jsou zase cizí..
lidi, co byli cizí, za chvíli byly méň cizí a víc blíž než předtim a teď už prostě nejsou tolik cizí..
lidi, říkejme jim cizinci, jsou lidi jenom občas, ale cizí jsou pořád. cizí k sobě i navzájem.
lidi, divný škatule, ubližujou.

týden zní líp, když se vysloví spisovně než když se vysloví nespisovně. tejden si strč do kapsy.

bez důvodu, bez příčiny, prostě jen tak koupenej tiket na hudební ráj, co jakože bolí, ale když to posloucháš, bolí to naopak. listopad není jenom déšť, a navíc.. ten je náhodou supr.

jak žijeme, když žijeme hrozně.
stereotyp, nervozita, šeď.

.. víc než láska nás zajímá levnější maso na svíčkovou a nový poličky do kuchyně ..

lidi, vzkazuju vám - buďte víc lidi. posílejte pohledy a pište dopisy, jezděte na výlety a choďte víc pěšky - nohy máte, pohlaďte jednou denně nějaký zvíře (nebo člověka) - ruce máte, přestaňte bejt falešný, poznejte se sami blíž a až pak někoho jinýho, mluvte míň, mlčte víc, koukejte na nebe - oči máte, strachu se nevyhýbejte.. nýbrž ho vyhledávejte, jen tak vás nepřekvapí zezadu.

" .. co? kde jsem? kde bych byl, v hospodě né, jedině tady je telefón.. co? samozřejmě.. co? samozřejmě, že samozřejmě.. co? to je snad jedno né.. có? no čaj, limonádu.. co? jakej rum? ale né rum prosimtě, žádnej rum.." :):)

řeknu ti, co ode mě dostaneš, snejksi

4. července 2013 v 15:27 | m
a předtim, koukajíc se do mapy, na jakym místě planety že jsem to jakože strávila pár epic best evil hodin, ze kterejch se vyklubal nonstop víkend s wonderpárty/balkonová zahrádka/zrcadlo/billanákup/lesy/gril/intouch/spaní u otevřenýho okna/koupání v řece inklůdyd, přemítam - jakto že ještě neexistujou pocitový mapy? něco jako wéwéwé whatkindoflifeilive kom.

a bude to dál nejasně hezky evil nebo se nic nestane? a zajímá mě, jestli ho to zajímá.. a chci to zjistit dřív než dýl a odkdy mě takhle nový věci daleko víc než dřív?

a teď, pár hodin před odjezdem na čtyřdenní výlet k nám, lituju, že neexistuje cílená telepatie, abych mu taky mohla nabídnout (a chtěla) les a gril a intouch a spaní u otevřenýho okna a koupání v rybníčku.. a taky startku, jsou moc dobrý.. (a za chvíli nebudou)

kdyby bylo nebe o trochu níž

14. června 2013 v 1:06 | m
bylo velký horko. horko jako loni a přece větší a přece menší a kdo rozhoduje o tom, jaký horko má bejt uvnitř nebo venku, přitom daleko větší zima byla venku než uprostřed největší zimy.. někde mezi pátym pivem a třetí vodkou jsem pomalu začala zavírat pórkovou kapitolu, která určitě nepůjde zavřít ještě dlouhou dobu. jako bych už v tý chvíli tušila, že čim větší silou budu ten hrnec zavírat, tim spíš mi poklička bude utíkat do úplnýho pryč. a nemá cenu tvářit se překvapeně, jak taky. tam na tý debilní lavičce po debilním roce s nedebilní kostkovanou košilí. celý jiný a v něčem pořád stejně stejný. mezi všema těma vyčpělýma pivama, luckynama a camelkama. jak daleko seš, ikdyž máš jazyk v mý puse. milimetr až se dotknu. to je jako chtít se dočíst v těch samejch stránkách, ve kterejch bylo napsaný, že mě nemáš zachraňovat, že tam ještě jeden suchej kousek zůstal.. když přece vyschnem asi tak rychle jako nasáklý deky. výlet na provizorní konec, kterej vypadal víc špinavě, smutně a nedůvěryhodně než jsem si představovala.. jo a taky ten zapalovač, co má tři oči.

(.. a nejvíc mě děsí, že tady už zřejmě žádný kouzla nepomůžou.)

hahaha, no.

8. května 2013 v 1:25 | m
uprostřed ničeho se zdá jako omyl na druhou, ten vysokej nápad pro vysokou holku.
skončit. se všim tim zlym peklem pekelnym cyklických pastění.
pláču bez slz.
nikdo tu není, žádná zeď.
tolik času je pryč a kolik ho je ještě na skladě.
krabicovej život.
kdysi jsem chápala tebe, ale sebe ne. teď nechápu ani nic.
jsem na posledním místě svých seznamů přežití.
ani hlava, ani twitter avatar, ani jméno, ani čest, ani pohled do zrcadla, ani klub, ani aphex.
pořádnej mat.

a jestli mě něco solidně vytáčí..

5. května 2013 v 4:06 | m
tak je to neschopnost určit, kdy co mam chtít a kdy ne,

teda vůle je, jen to snažení je zavádějící..

Kam dál